Veselo dnes v bílém zámku, zvučí cimbál, hučí dudy; starý magnát mladé chase vyvalit dal plné sudy.
Hlučno v síních, hlučno v chodbách, tanec šumí po nádvoří, v zlatých číších od Tokaje rudé víno krví hoří.
Aj tu cigán! vítej, brachu, neboj se, že’s polonahý! feny spí – pán důtky ztratil, zahraj skočnou od podlahy!
Cigán hraje – z první struny ostrých tonů roj se valí, každý ton jest žhavou jiskrou, každá jiskra srdce pálí.
Zní to jako nářek divý, praská to jak v ohni proutí, myslíš, struna každou chvílí musí se juž přetrhnouti!
Hýká to jak vichr v skalách, jemuž hromy ve zápětí, z hlubin se to sápe vzhůru a na druhou stranu sletí.
Divoce a v plném proudu teď to jásá, hraje, zvoní, takhle větrem šírou stepí beťar lítá na komoni!
Tiše teď a utajeně, jak by had se plazil travou – táhlé vytí, jak by vlci sběhnuli se v rvačku dravou.
Slyš! – teď nůž si někdo brousí... jiný zvuk v to žalující... divý šum! – jak hejna kání letěla by k šibenici.
Slyšíš je, jak tepou křídly, o mrtvé jak rvou se tělo? V tom aj, což to jemným kouzlem v satanský svár tonů vjelo!
Třetí struna síní zvučí, samé zvonky, samá něha, někdy to jen bleskem kmitne, který z oka lásky šlehá.
Lká to zpěvem filomely, hoří to jak v číši víno, jak by klesnul mladý cigán ve objetí cigánčino!
Touží to a rozplývá se, tváře žhnou a práhnou kosti marnou tužbou, palnou něhou, divým ohněm žárlivosti.
Teď jak cinkot zlatých číší, v to jak ryky bujné chasy, a zas nářek, jak by někdo bil se v čelo, rval si vlasy.
Čtvrtá struna teskným stonem odpovídá pláči tomu hlasem zvonu, v jehož zvuku mrtvé tělo nesou z domu.
Úpí jako vichr plání, když se zpozdil v noční době, ztrácí se a šepce temně, jak by mrtvý mluvil v hrobě.
Divý výkřik! – každá struna teď se chvěje, pláče, výská! Cigán tiskne housle k srdci, oko jeho divě blýská!
Dohrál. – Půlnoc... chasa zpita, nad číší jen magnát kývá: „Divá píseň... pověz, brachu, co ta každá struna zpívá?“
Rozhlednul se cigán kolem po zpité a spící chase, cos jak ohlas houslí jeho chvělo se mu v měkkém hlase.
„„Velmožný pán sotva věří, že můž’ struna míti duši, na mou věru, co si myslím, hněv i ples můj struna tuší.
Matku měl jsem, dobrou matku, bůh ví, jak mne milovala, z hladu jen a z lásky k lidem hádala a čarovala.
Chyt’ ji magnát z dlouhé chvíle, na rožeň ji napích’ živou, jaký div, že moje struna pláče pro ni písní divou!
Měl jsem bratra – dobrý bratr beťarem byl, jak to bývá, nevím sám, proč na oprátce teď se bratr větrem kývá.
Věru, dobře se mu stalo, říkávám sám v mnohé chvíli, leč ta moje hloupá struna za ním stále lká a kvílí.
Ženu měl jsem – posud vidím, jak se rdí a jak se zdrahá – nadarmo! ha před magnátem čardáš tančí polonahá!
Za ruměnec její tváře dal jí hedbáví a zlato... Staré bajky! milý pane, líp juž nemysleti na to.““
Domluvil a housle hladil, usmál se a k dveřím kráčí... „Stůj a řekni,“ zahřměl magnát, „co zpěv čtvrté struny značí!“
Stanul cigán, ušklíbnul se, zahleděl se oknem k nebi: „„Toho věru velmožný pán více nemá zapotřebí!““
Zmizel – magnát běží za ním, budí chasu po nádvoří, budí – ale než ji zbudil, se čtyr stran juž zámek hoří!
Cookies on Poetry Cove