CIGÁNI.

Viděl jsem vás na palouku, jak na starou sosnu cymbál jste si zavěsili, by vám zvonil do snů.

Jste jak nebe, jste jak moře, jak zem v kráse jara, látka k písni věčně nová, byť i věčně stará.

Od mladosti rychle časy mění se, jak běží. Což vám změny! což vám časy! vy jste stejně svěží.

Vlasy jeden černý prsten, snědá tvář osmáhlá, jakby přes ni sama bolest loktušku svou táhla.

Dívko! ve tvém bezdném oku s něhou tolik smutku! slza z očí dobývá se, ňadro ze živůtku.

A ten vozík o třech kolech vesel s vršku letí, za ním s křikem v bujném klusu. kopa nahých dětí.

Viděl jsem vás na palouku, jak na starou sosnu cymbál jste si zavěsili, by vám zvonil do snů.

Bože, jaký byl to večer! ztichly lesy, stráně, z houšti v mlází na výzvědy vyšly bílé laně.

Z luk stoupala vůně snivá z posekané trávy, měsíc jako boží oko svítil do doubravy.

Ohně modrý kouř se pojil s parou suchopáru, jak světlošky zlaté jiskry poletaly z žáru.

Já se díval dlouho na vás, a když bod’ jsem oře, cos v mé hrudi zbudilo se jako dávné hoře.

Jel jsem v noci, jel jsem ve dne, až jem cestu ztratil, a bůh sám ví, jakým divem na palouk se vrátil.

Zas ten večer! Zas ta vůně! měsíc v lesy svítí jak mladosti upomínka v opuštěné žití.

Po vás zbylo vypálené, černé místo v trávě, slzy pouze v mojich očích, vzpomínky v mé hlavě.

A já musil jak vy včera sednouti pod sosnu, a ten cymbál a ten cymbál posud zní mi do snů.