Nás zapřáh’ život, v zákonitý sňatek
jsme vešli s ním a věrně každodenně
mu sloužíme, my odvykli juž změně
a šťastni jsme, když neděle a svátek.
Však pozdě večer kdes u zadních vrátek
náš cicisbeo čeká neprodleně
jak přítel domácí, jenž chodí k ženě,
se tiše vloudí, by neztropil zmatek.
A jako tento denně dětem nosí
kornouty bonbonů a cukrovinek,
a s mužem v karty hrá – Ideal věčný.
Dnes píseň pro nás má, již pějí kosi,
pak sonet plný zlatých upomínek,
vše strpí, jen když zůstat smí, je vděčný.