Tu starých troubadurů sladkou píseň,
kde slovo uniká a chytá slovo,
se objímají pak co víly v tanci,
by myšlénka jak ze skal mořské oko
z nich svitla lásky čaruplnou zvěstí,
já pěju ti, milenec sladkých rhytmů.
Ó sestino, ve kouzlu tvého rhytmu,
jenž dýše vůní, jakou měla píseň,
v níž Petrarka své touhy složil zvěsti,
jíž spjato lásky okřídlené slovo,
tys růže, v kterou mladý Dante oko
pohroužil v snění, v myšlének svých tanci.
Jak vlny vodojemu v lehkém tanci,
jež šumí v trysku a padají v rhytmu,
ty chválíš ručky, ňadra, vlas i oko
i duši její, melodickou píseň,
to stvořitele velké, tvůrčí slovo,
jež spasilo mne svojí lásky zvěstí;
stud, jenž se brání, ukryt v tvojí zvěsti,
spěch nožek, k dostaveníčku jež v tanci
se ženou, kam je volá sladké slovo,
i ňader vlnění ve sladkém rhytmu,
když dozpívána rozkoše je píseň
a vlhké oko něhou patří v oko.
Ó sestino, ty kouzelné jsi oko
na zlaté síti mých básnických zvěstí,
tys kolébavá, smavá, hravá píseň
a slova jako hvězdy splítáš k tanci,
do tebe zakleta je duše rhytmu,
polibkem najde vykoupení slovo.
Ty v onyx, rubín, safir brousíš slovo,
by zaskvělo se jako láskou oko,
by v houpavém a sladkodyšném rhytmu
předčiti mohlo i slavičí zvěsti,
by jako dívka unavena v tanci
básníku v náruč celá klesla píseň.
Však čím je píseň a čím sladké slovo,
když vlasy vlají v tanci, hoří oko
a lásky zvěstí ňadra dmou se v rhytmu?