Šedý gnom seděl v úkrytu skal, v kvetoucí díval se luh, Flory kde pohled vítězný tkal tisíce zářících duh.
– Nu dobrá! Jen kvěťte, kam dosáhne zrak, však přijdou již mlhy a přijde již mrak, svět pustý bude vrak! Do růží, lilií vítr tu vjel:
lehce jak jimi se kmit, tu lupínků tisíce vadnoucích schvěl, a gnom je v dlaně chyt. – Nu dobrá! Leťte jen, vadněte jen,
trvati věčně váš nemůže sen, však můj též přijde den! Z mateří doušky a z kosatce, z lilku a hvozdíku též,
jak ve snu je chytil, jak v pohádce, tu Vesny kvetoucí lež. – Nu dobrá! Mně hodí se každičký z vás, nechť ztratíte vůni, ztratíte jas, –
však můj též přijde čas! Z narcisků, vorlíčků, z anemon, z jasmínu, dřív nežli svad, tu květu vzal tvar, tu barvy vzal ton,
a smál se: Já byl též mlád! Tak všecko v svou mechovou uschoval sluj, když pápěr lít vřesu, křikl naň: Stůj! I ty jsi, brachu, můj!
Míjelo leto a podletí, mlhy tu, šero a mrak; tvar květů víc neměl gnom v paměti, astry jen padly mu v zrak.
– Nu dobrá! Teď chvíle! Do práce se dal, dle tvaru aster, co čas kdy mu dal, na nový květ on stkal. Ve zmatku, v chumáče, v neladu
co schytal z lesů a niv, v zimní svou přesadil zahradu, a spokojen bradou kýv. – Nu dobrá! Ovšem vůně vy nemáte,
tvarů jste bizarních, barvami bohaté, tak pestré, rozváté! Náhradou buďte ve zimní šer, plaňte do mraků a mlh,
vy zářivé sestry nebeských sfer, nechť jíním kraj listů vám zvlh. Hoř vaše jásavá, výskavá směs! V sny lásky se pohádkou o Vesně snes!
Jsem spokojen dnes!
Cookies on Poetry Cove