Jak divých barbarů dav z krajin severních
se v luhy jihu řítil,
v prach zdeptal řecký chrám, portiku jehož sníh
tmou pinií a oliv svítil:
Mých vášní kentauři se divě dali v let,
jak lavina s hor pádí,
mé srdce zkrušily, kde lásky hořel květ,
a na kopytech roznesly mé mládí.
Kde stával druhdy chrám, je pustá mýtina,
jen bludička se blýští,
kde srdce plálo kdys, jen uhel zhasíná,
a smutně doutná v rumovišti.
Však cosi tajemně přec obé oblétá,
dech svaté jakés tísně...
Je krásy to snad sen? Vzpomínka prokletá?
Či nevypěné jsou to písně?
A jak se vrací vrah k místu své oběti
a nedbá nebezpečí,
má duše z dálných cest vždy v rumy přiletí,
a hořce vzlykajíc tam klečí...