Chmurný vítr noční fičí v komínech. Strachu! svůj rej počni v samotáře snech.
Jak to hučí, třeští v uschlých snětí dešti z daleka a blízka tryská, píská, vříská
po stropu i zdech. Jak by závodilo peklo v šeru tom, v sen mi uhodilo
z dálky cos jak hrom. Jen v to skučné vytí z daleka se řítí jako divá smečka,
kdo to k jitru přečká? Sténá keř i strom. Všecky hrůzy lesů z vlhkých vstaly míst,
z mýtin, blat a vřesů, z pustých skalných hnízd, vzpjaly hnáty křivé, ku vsi v jízdě divé
se teď jejich tlupy kolem plotů kupí, slyš ten jek a hvizd! Černých mračen síla,
z kterých řev ten spad, teď se zastavila u hřbitovních vrat, teď se bouří žene
po zdi rozbořené, jakby chtěla děsná mrtvé budit ze sna, zvát je do svých řad.
Jak se můrou dusím v těsné jizbě své, mysliti co musím na všecky, jež rve
v bezpouté své moci chmurný vítr noci, v hazuce tmy šeré strká je a pere,
bodá je a štve. Darmo usnout zkusím, nový ráz, až strach a já myslit musím
na rybníků svah, jak na staré vrby, jež se k vodě hrbí, hází provaz, v smyčku
klade chřtán a kličku zdvihá samovrah. Co to řve a hýká, praská v topolech,
myslím na lesníka v skalných výmolech, sotva hlídku počal, noha sjíždí v močál,
v snětí třesk, kvil ptáka bludičky svit láká v zcestí v plápolech. Tóny prodloužené
z rejstříků zní všech, dál se již to žene ve odstínů stech. Kdo se vzbudil, slova
modlitby šept, znova usnul, jizby tiší spokojen, že slyší miláčků svých dech.
V rozbouřené nitro skanul sladký sen. Rozpršené jitro zří mi do oken...
Jak by hora v horu rostla na obzoru, černých mračen hrady strou se nebem všady
ve podzimní den...
Cookies on Poetry Cove