Tři hodiny již stoupali jsme výše.
Svit slunce smál se dole v údolích,
však s hora fičel ostrý vzduch tak tiše,
a přece mrazně z hor, kde ležel sníh.
Leč, když jsme došli vrcholu, ač noha
div neklesala těžkou únavou,
tíž s duše spadla rázem, starost mnohá,
cos křídly ševelilo nad hlavou.
Klid vstoupil v srdce, shon zbyl v hloubi dole,
vše zapomněno v této chvilce v ráz,
a jen to nebe, jen hor sněžná pole
k nám hovořily, v duši lily jas:
Tu chápal jsem, na výších kontemplace
když přemoženy všechny protivy,
kde s námi pouze duch je naší práce,
ký hlubý vane klid – však mrazivý!