To byla velká, svatá chvíle,
když člověk poprv řek’: Chci vědět!
Tím poznal velké svoje cíle,
tím začal z prachu k slunci hledět.
Tím vztáhnula se Evy ruka
po zakázaném v ráji plodu,
za líný poklid vzala muka,
spěch pouští, živlů nepohodu.
Tím zbystřil se zrak Chaldejčíka,
když v noci stíhal hvězdnou dráhu;
za Saiský obraz tím zrak vniká
a loká pravdy sladkou vláhu.
Tím v žluté plísni pergamenů
mnich zahrabán byl člověk zase,
strh’ kutnu, skočil do plamenů,
zkad fenix vzletěl v hvězdném jase.
Chci vědět! Platona sny lítlo
i v zářné dumy Spinozovi.
Chci vědět! Franklinem blesk chytlo
a spjalo Kantem vesmír slovy.
Chci vědět rozrazilo kruhy
a ustřihlo cop dvorné mdloby,
sedláku sňalo žernov tuhý,
v kolébky proměnilo hroby.
Chci vědět! Sblížilo vše světy,
je spjalo lodí, lány, mosty,
na hory sáhlo pro vše květy,
do hlubin sáhlo pro vše skvosty.
Saň nemoc povalilo pěstí,
v chřtán Smrti pochodeň svou vrhlo,
by pravdu, jež má masku štěstí,
přec jednou lidstvu na klín strhlo.
Nechť zpátky v prach byl stokrát hozen,
by nemoh’ člověk v slunce hledět,
vždy vstane zase znovuzrozen,
jak řekne k sobě: Já chci vědět!