„Čím bohatá je chata,“ Polák praví
a dá to rád. – Co dřív mám hostu snésti?
A čtenář host je. Nu, dej pán Bůh štěstí
a hospodáři klidu, když ne slávy.
Dnes jeden host a snad jich budou davy,
jak beránků, jež krásný počas věstí,
já čekám klidně, v mozolité pěsti
pluh nové brázdy vést se neunaví.
V sled přece zbude něco, trochu zrní
na myšlenek mých vrchovatém mlatu;
však bude dobré, sněť je neposkvrní.
Hrst květů též se najde pro milence,
až přijdou oplakat sem lásky ztrátu,
a chlad, chlad věčný pro znavené žence.