Sním často, že se v chaos zřítil zpátky
ten velký, zářící svět nádherný,
zřím často ve var kypící té látky,
v sil rozmach, směr a rozlet nesměrný.
A ptám se sebe: Odkud tato síla,
jež nutí různé snahy v jeden bod,
a myslím: Ta by nesmrtelná žila
v hor jádru, varu sopky, v klínu vod
i tenkrát, kdyby zmar svým ostrým dechem
smet’ do směsice vesmír kol a kol,
bouř zkázy zpět by ozvala se echem,
zvěst ruchu pólu zvěstoval by pól.
A kde je ruch, tam nový život klíčí,
a kde je život, tam je lad i řád,
co vespol sváří se a varem syčí,
to souzvukem juž vyzní napořád!
Tak chaos každý přechodem jest pouze,
zkad tryskne nový, souměrnější svět,
a člověk ve své obrovité touze
jen slepě kráčí v tvorstva velký sled:
A proto žehnám v duchu každé vzpouře,
sen o chaosu spící símě jest,
zkad mír a shoda, jak jen přejde bouře,
svůj nádherný květ vznesou v záři hvězd!