Chaos.

Ba, jistě teď nám vzejde doba zlatá, „jíž Leopardi před lety se smál,“ již v botách sedmimílových v před chvátá mdlé lidstvo, nový jeho ideal

kde otvírá mu štěstí, slávy vrata, kde každý v okruhu svém svůj a král, kde volný vzduch, kde každý vlastní řečí smí vztekat se, lát v chaos ještě větší.

Tak básníci a myslitelé snili o zlatém věku mnohou zvučnou sloku, ba pěknou frasi o něm vykroužili a mnohou hymnu pěli – „o pokroku“.

Jsou skutkem sny dnes, věk se v konec chýlí a nový nastupuje v ryčném skoku, vše zvrátí, staré rány sotva zléčí, vše zamíchá jen v chaos ještě větší.

O „vous tu nejde dlouhý na dvě pídě,“ ne, madame, nejde též o krinolinu, o účes, fraku střih, v té malé bídě jsme dávno zvykli si, tou cestou k zhynu

loď lidstva hřmí-li, pak na její přídě kdo bdí, je básník, věřte jeho kynu, zná větrů směr, zří každé nebezpečí, žel, ve všem že zří chaos ještě větší.

„Když k cíli nedošli jsme,“ praví, „třeba vše zvrátit z kořene, snad na rumech nám zkvete nový cíl, jenž sluje chleba, a ukojení snah a tužeb všech!“ –

Ach, jako druhdy Mojžíš s hory Neba zřel v kraj, jejž sotva tušil ve svých snech, zřím v hloub, před novou modlou lidstvo klečí, sta křiků, zní tu v chaos ještě větší.

Ta, u kolébky jeho dřív jež stála a ráda Madonnou se zvala, matkou, jak furie se divá náhle vzpjala dnes povrhujíc citů syrovátkou,

do rukou sondu a pincettu vzala k dnu všeho chtíc se nořit drahou vratkou, stát vedle muže – málo se jí vděčí, chce nad něj, míchá chaos ještě větší.

Muž, který lidstva hlídal každý krok a vzmach a vzlet tou dlouhou věků drahou, dnes vidí, žena že jest jeho sok, jej stihnout silou ducha chce a snahou.

Rád vítal by ji, v šumný veletok i nejmenší jest vlna milou, drahou, kam lodí plavec, oráč dojde klečí, proč láskou žena ne? – Proč chaos větší

se vzpíná kol a roste napořád? O družném krbu zkazky jsou dnes bájí, je hodně dětinským, kdo chce být mlád, jak v slunci tropickém dnes dívky zrají;

chce každý losů svých se tvůrcem stát i ženy k tomu stejné právo mají, všem přál bych vše – nic blázny nevyléčí, jen kdyby chaos nevzplál – ještě větší.

Nuž, obraťme svět jednou na ruby a zkusme to již ve dvacátém věku! Snad unikneme jícnu záhuby, všech nemocí se vyrvem jednou vleku;

pak z lidstva lodi, s volné paluby jen pravda bude mluvit ku člověku, ať vlna vře tu, proudy kolem ječí, jen chaos nevzplane-li ještě větší!

Za ženou mládež, nezralá jest, vím, leč právo má, být slyšána den ke dni, chce všady proniknout jen duchem svým, žel jako všech teď že je týž a všední!

Ach, mládí illuse, sen luzný, dým, ach, dětství hry, ach, snové bezvýslední! Kdo váhy soudu zladí jemnou péčí? Výš jednou letí, druhou v chaos větší!

Ó duchu pravdy! Ironie šklebem se nechci rouhat, kde vždy něco čekám, ó mníš-li, dav že sytit lze jen chlebem neb koupit přízní – já se nepolekám!

Vzplaň, nová dobo, skráň ověnči Febem, Tvé vítězství jest! K ráje bájným řekám tvář obrať svou a slovem místo meči boj zahaj, než vzplá chaos ještě větší!

„Však především být volná musí žena!“ – Ach znám to, znám, jen láskou volna je Tou lidstva poesie vykoupena zas do duhových barev zahraje.

Ó ženou roste pouze žití cena jí zvučí cymbaly a šalmaje! Být galantním to básníku jen svědčí, nechť třeba vřel by tím jen chaos větší.

Tak s volnou ženou zlatý věk se blíží, ať lékařkou jest, na kathedře stojí, co v kuchyni muž k ohništi se plíží na stroji šije v resignaci svojí,

dnes pometlem se ohání a díží, tu máslo tluče a tam krávy dojí, je blažen, ví, oč dnes jej žena předčí; v sled z všeho zbude chaos ještě větší.