Zrovna jako v pohádce,
kterou bába vyprávěla,
nízká, zcuchaná a ztmělá
v zasmušilém lese spí.
Jakby v stíny zapadlá,
z předu má dvě nohy kuří,
v zadu, kde se prales chmuří,
splývá v jedno se zemí.
Střecha z došků děravá,
stěny plísní oprýskané,
vlhkost z nich jak slzy kane,
dvéře z kůry, plné rýh.
Jakby zvedací byl most,
starý žebřík vylámaný
ku záhrobci z jedné strany
v středu kostí zbělelých.
V plotu jednom na kůlu
stíny v očích lebka civí,
vzadu přístěnek se křiví,
kocour sedí na střeše.
Balvany, jež do kola
rozházeny se tu válí,
bizarní tvář mají z dáli
měnící se v každý mžik.
Z komínu se valí kouř,
sedá šedý na výmoly,
co tam babka kuchtí, smolí,
nevyzradí hnusný puch.
Jistě hadí jazyky,
myší ouška, spáry supí,
zeměžluč a sviňské chlupy
v tmavý nápoj kouzelný.
Ať má srdce obměkčit
tvrdé ze vsi krasavice;
přimíchán do kravské píce,
ať má mléko změnit v krev.
Chodec, který kolem jde,
zápach cítí z dálky ostrý,
suché klestí jako kostry
tlít zří mezi balvany.
O sto kroků zajde dál,
zadrží dech, ustupuje,
pobožně se pokřižuje,
rychlej’ chvátá po špičkách.
Kocour mňouká na střeše,
v rokli hladový drak kňučí,
baba vaří, vítr fučí,
mračna shání k chatě níž.
Ta se pomalu v nich ztrácí,
okénka jen ve chumáči
jisker žhnou, dvě oči dračí,
bludným chodcům výstrahou...