Tři jeli nocí rytíři, jak prachem bouř když zavíří. A hvozdem jeli, tesy skal za svatým Grálem jeli dál.
Co žízeň jim a co jim hlad? Co skalin tes, co vodopád? Být musili tam v onen den, kdy věrným Grál jest odhalen.
A jeli – oři spoceni, jich páni k smrti znaveni. Tu krčma kyne – slámy vích na vratech – uvnitř zpěv a smích.
Dí první: „Nesnesu tu tíž, jen okamžik, jen jednu číš!“ A zastaví a sleze hned, dva dále hřmí jak vichru let.
A černým hvozdem, tesy skal za svatým Grálem jedou dál. A jedou noc, den celý zas, jim hrdla prahnou, vázne hlas.
Ta pouť je, věří, nesklame. Tak vjedou v město neznámé. Byl večer již, jak hvězda mdlá za mnohým oknem lampa plá.
U lampy dívka hledí v kraj, vlas zlato, pohled jara báj. Šat luzný, volně upjatý, šíj s ňader jevil poupaty.
Tu druhý oře zastavil. „Dál nemohu, zde jest můj cíl!“ A zastavil a slezl hned... A třetí dál jak vichru let.
Jel černým hvozdem, tesy skal za svatým Grálem dál a dál. Necítil žízeň ani hlad, skal tesy nezřel, vodopád.
A dále jel a dále hřměl, až Montsalvač mu v zrak se stkvěl. Tu zvedací most – před ním tůň, on sílu měl – jí neměl kůň.
Jej bod’, kůň vzpjal se a v tůň kles’, zrak mroucí rytíř k hradu vznes’. Ten celý zlatým ohněm plál, tam odhalen byl svatý Grál.
Zpěv rytířů zněl z dálky sem a v lesích zmíral ohlasem. Tu mroucí v tůni chladných vln zrak pozved’ k hradu hoře pln.
„Kdo dojel z nás? – Co z toho mám?“ A v náruč propad’, vlnám, tmám. Však cítil, slední dech jak ssál, se sklonil k němu svatý Grál.
Cookies on Poetry Cove