My v samých divech žijem. – Nevíme to;
my zvykli tomu již. – Však časem srdce
se ozve přec na těchto svatých místech.
Tu radnice jest, na ní starý orloj
a hodin úderem zříš apoštoly,
smrt kývá hlavou, lichvář škube měšcem
a Kristus žehná z branky dnes i zítra
a kohout kokrhá a vše jde dále,
by za hodinu zjevilo se opět.
Pár dobrých venkovanů vždy se najde,
již naivně na tuto hledí scénu,
a sotva apoštol když slední zašel,
si oddechnou a myslí ve svém nitru:
„Zas můžem klidně domů jíti, posud
je stará Praha vším, co byla otcům.“
Sta upomínek dávných k duši mluví.
Kdo míjí radnici dnes, nevzpomene
těch bouří, které před věky zde hřměly.
Leč každý, kdo je zná, ten vidí posud,
jak stéká pode vraty u radnice
pruh krve mistra Jana Želivského...
Pár kroků dál... nechť kol se mění doby,
ta dlažba nezmění se, popraviště
kde stálo Budovce i Jesenského,
dál moru sloup s obrazem svaté Panny
a starý Týn s dvojicí svojich věží.
Zříš posud zlatý kalich ve výklenku,
ač dávno zmizel rouhavou srván pěstí,
zříš stará podloubí, zříš Mikulášských
tvar věží týčiti se v chmurné šero
a pohnut cítíš: Jediná jest Praha!
A v starém orloji to opět cinká,
svůj boháč ždímá měšec a smrt kývá
a dál se valí nový, silný život.