Jdem stále výš, pod námi řeka bouří
v tříšť balvanů se noříc bílou hřívou,
mha večerní se nad ní rovná kouři;
jdem kamením přes kořenů spleť divou.
Pár kroků ještě a noc bude tady!
Hle, z nízkých porostlin juž po nás sahá;
blíž ku kraji, zkad zní ta píseň vády,
nás zrádná větev zde, tam pahýl tahá.
Jen pohleď dolů! Proč to duši láká
se vrhnout v strž, kde v skály vlny perou?
Jen pohleď vzhůru! Vidíš toho ptáka,
jak výše vzlet, se tratí v dálku šerou?
Zda nevisí tak nad propastí dvojí
náš vratký život, květ na tenkém stvolu?
Hned nad hvězdy chceš křídlem duše svojí,
hned v bezdno střemhlav vrhnouti se dolů!
Dál odsud! Lesů duše z hloubi vzdychla.
Jsou za námi! Zde rozhled v dál je valný,
jak zázrakem vln hromná píseň ztichla,
jak nahle by ji zhltil jícen skalný.
A v nebes klenby šedě popelavé
jak velká perla první hvězda tryskla,
zvon z dáli od kláštera vzdych své Ave,
kdes vykřik pták a mlhou cesta blýskla.
Po stráních sem tam poskočila světla,
jak přelud zde zeď bílá monastýru;
z vln vřavy echem dálným v duši letla
ti kouzelná zvěst nebeského míru.
A chápeš kouzlo samoty a ticha
a cítíš přes vše, jak je krásné žití,
jak z hluboka zem v utišení dýchá,
co bílou perlou v sen jí hvězda svítí.