Noc pozdní byla, šel jsem lesem,
list každý chvěl se tajným děsem;
v tom nade mnou van perutí!
pták jal se kroužit těžkým vzduchem
tak příšerným a vážným ruchem...
já cítil v duši pohnutí.
To vanutí mi k srdci sáhlo,
cos divného mi hrdlo stáhlo,
blesk propast ve mně osvítil:
já vzpomněl si – ó marná touho! –
jak dávno juž a dlouho, dlouho
jsem křídla v duši necítil!