Kolik ještě cestou v mechu
vyklíčí mi toužných vzdechů?
Kolik, jako nyní mohu,
natrhám si dumek s hlohu?
Kolik snů, co touhy vzklíčí
v podléštce a v petrklíči?
Myšlének co v duši skane
s klenby sosen zadumané?
S bílých květů akacie
co se lásky v duši vlije?
Polo v strachu, polo v tuše
jako třtina chví se duše.
Jaro dnes – do příští zimy
na to vše kdo odpoví mi?
Marně ptám se v dáli, v blízku,
v trávě, květu, na skalisku.
Srdce pochyb tůni měří,
vůní květ se v trávě čeří.
Sosna kývá zádumčivá...
Duše, buď jak pták – ten zpívá!