Před lety psal jsem „Poutí k Eldoradu“,
dnes v rozpomínkách ukláněje hlavu
jen s chvěním píšu „Cestou ku přístavu“
a s bázní sloku vedle sloky kladu.
Z té pouti, jíž je lidský život celý,
zas květů hrsť! – Kdo ucítí jich něhu?
Jak plavec od různých je nese břehů,
vím dobře, mnohé mezi nimi ztlely.
Neb cesta z duše, kde v tropické kráse
mi svítily, je k tvaru písně dlouhá,
bouř hrozí, citu mnohý škleb se rouhá,
svět v šeru tone, kde stál básník v jase.
Já neměl hladší nežli jiní dráhu,
já klidně kráčel v strádání a potu,
chuť láskou zachoval si ku životu
a z umění pil v žáru rosnou vláhu.
Já snad se mýlil jak sta jiných kolem,
já v mnohém bloudil, nejsem lepší jiných,
však večer žití v klidu, v stromech stinných
sám rád bych strávil s plesem svým i bolem,
lhostejný k vřavě, dražší pouze druhu,
jen s nadějí, že všem přec lépe bude,
že zrní, jež jsem hodil, v květy chudé
přec vzklíčí vnuku v stopách mého pluhu.
Pak věčnosti zřít klidně ve záplavu,
až zahrne mne jako velké moře...
Ó malé plesy, touhy, sny a hoře!
A jste přec život cestou ku přístavu!