Z dlouhých lánů obilí a řepy ku oase stromů vybřed’ jsem, v hustou krajku mříže listí třepí, chlad a svěžest padá v cestu sem.
Mříží viděti v sad jednotvárný. Tichá zahrada to klášterní! Čím víc den byl úporný a parný, sladší tím jest úkoj večerní.
Mříží hledím dlouhé na záhonky venkovské a prosté květeny, žluté měsíčky tu, modré zvonky, drobné fuxie a verbeny.
Boží dřevec s levandulí, mátou obetkává lemy úzkých cest; v slezy trčí mříží druhdy zlatou slunečnice terči svojich hvězd.
Dlouhá stezka pískem posypána k fortně vede... V duchu sestry zřím, jak tu chodí z večera i z rána, každá s nitra svého tajemstvím!
Víc než korso města v hlučné vřavě k srdci mluví klášterní ten sad, co as vře tu v staré, mladé hlavě co jim květ dí, strom, co žeh i chlad?
Jistě mnohá po tichu se táže lístky kopretiny trhajíc: „Má mne rád, či nemá?“ – Výtkou káže svědomí hlas „Ne!“ a „Nikdy víc!“
Čisté stezky, jejichž písek hoří pěkně shrabán v slunci do zlata, což vy víte, k jakému jsou hoři zlomená zde lidská poupata!
Řekne se: „Šla dobrovolně mnohá!“ Kdo však správně v jejím srdci čet’? Řekne se: „Za úděl vzala Boha!“ Kdo však ví, čím chví se vzdechem ret?
„Odříkání!“ šepce hořká routa, balšám, šalvěj, dýše tím i rmen. Tiché sestry! Těsná vaše pouta jediný bůh skruší – sladký sen!
On vás v náruč matek, sester vrací, sadů božích čisté lilie, on se s vámi v taje citu ztrácí, pohne srdcem, jež víc nebije.
Dojat kráčím zvolna mříží kolem, co tu mrtvých, živých obětí! Sotva pohne vánek slezu stvolem splašiv motýla v mdlém poupěti.
Stíny dlouhé sad i klášter kryjí, v pláň ční obé jako mohylou, v ticho letní jen se zvonek vpíjí s notou dřímotnou a unylou...
Cookies on Poetry Cove