Sen vymnul jsem z očí umdlených...
V kraj ranní zřel jsem v paprscích,
jak třáslo se mladé kol světlo,
v něm kolem vše pučelo, květlo!
V své kupé vrátit jsem se chtěl,
tu z chodby v sousední jsem zřel,
dva muži v středu tam stáli,
mně vskutku věštci se zdáli.
Ve dlouhých černých talárech
je zlatil první slunce žeh,
tvář stará a tvář mladá...
V kštic zlato hojný vous padá.
Na hlavách závin pestrých stuh,
se klonil tiše k druhu druh;
řemínky v šepotání
pouštěli vyzáblou dlaní.
Co splývalo v tom s jejich úst,
já nevím – Ale síla, vzrůst
a svěžest a naděje celá!
Jen vím, má duše se chvěla!
Syn doby, která nevěří,
já v chodby se tulil zášeří,
je mdlými stopoval zraky...
S rabíny modlil se taky.