Pláň mizí. Z obou stran úbočí
hor nových příkře se zvedá;
dva obři tak na sebe útočí,
vlak skrze ně cestu si hledá.
Kraj tichý, v azuru skřivánek
jak živý zvonek se třese!
Mře kdesi za námi červánek...
Co nového jitro nám nese?
A lesy a údolí, na stráni chrám,
a dole ručej a píla – –
a jedeme, život vře tudy a tam,
ó cítíš, co jeho jest síla?
V mih jediný splývají kol zraků tvých
tu strom, tam tyče a dráty,
na skále hřbitov jak přelud se mih’,
jen mhou blysk kříž jeho zlatý!
Tu vesnička stulena pod skalin svah,
jak zapadlá do mlh se skrývá.
Tu stádo a pasák u pustých drah
zří za námi v dál a si zpívá...
Tu město z pohádky, na ním ční hrad,
jak přilepen ke skále visí.
Zde chtěl bys žíti, neznámý, rád
a spokojen, šťasten jak kdysi!
Však dále a dále jízda tě rve,
kraj za krajem bleskne – a mizí...
tu cítíš, nemáš-li ráj v duši své,
jak všecko to cizí, ach cizí!