Dojeli jsme po divoké jízdě.
V keři pták si čechral křídla v hnízdě,
mlha nad horami v dálku táhla,
sledním cárem do stanice sáhla.
Vše tu ospalé a ještě klímá,
cinkot telegrafu zní a dřímá,
vlaku svítilny jen matně planou,
chef se mihne, rudou čapku stranou.
Stanem chvilku, a již vlak zas hvízdá.
Výkřik vzadu a již volná jízda
rozpoutává let svůj – jedem dále.
Proč mé oko stihlo nenadále
v malé zahrádce tam děvče státi?
Proč k ní pohled můj se ještě vrátí?
Útlá, plavovlasá, rozespalá
květiny tam svoje zalévala,
k vlaku zrak svůj nepozvedla ani...
A my dále hřmíme pustou plání...