Jdu světem jako vlna řekou
a jako nebem tažný pták,
tu klesnu mechu v náruč měkkou
a zadívám se do oblak;
tu poslouchám bouř vodopádu,
tu v omšené zdi starých hradů
svou unavenou hlavu kladu,
tu běžím zřídlu v zápětí;
ó jaký sen, a jaká chvíle,
nad hlavou střemchy květy bílé,
mé touhy bez směru a cíle
když oblohou se rozletí!
Tu staré sny a staré báje
před zrak mé duše stoupají,
jak zlatá pára nad tmou háje
se nad mou hlavou houpají;
tu zbytky zdí a starých věží,
tu suchý kmen i větev svěží,
a hovor vln, jenž dolem běží,
tu mluví kámen, květ i sluj;
jak v ruinách keř růží planý
jen větrů dechem kolébaný,
tak v troskách srdce z mlhy tkaný
mně zkvetá, drahá, obraz Tvůj!