To srázné byly nebetyčné skály,
kam zabloudil jsem, černých sosen kštice
stín černý střely v hloubku víc a více,
a zpod nich vlny jako ze sna řvaly.
Proud nezřel’s, jen jsi slyšel, kterak z dáli
to supá, hladové jak táhnou lvice...
Pad’ měsíc v mrak, jak slza večernice
z brv noci drala se, jež v stínech tály.
V mhách ze vsi ztracené kdes cinkal zvonec,
chlad čišel z tesů, cit mne schvátil děsný,
jak přišel v Thule bych na světa konec.
Děs démon hrdlo stáh’ mi a mne zdolal,
já cítil nutnost vzduchu, světla, vesny:
Tvé jméno třikrát v skalní poušť jsem volal.