Tak jedeme a jedem nocí a tmou,
kol rachot zní temně a hluše;
kdes v neznámu tkvíme zakrytí mhou,
taj před námi, vzpomínky za námi jdou –
Teď čas je účtovat, duše!
Teď náraz jen jeden, jsme hotovi s vším,
a s Bohem vše illuse, touhy!
A všecko to splyne v praskot a dým,
ba ani té písně prostičký rým
nedozní – vše tu sen pouhý!
Tak do ruky osudu hodíme hned
bez rozvahy žití své celé,
jak slepí se vrhneme v šílený let,
a jedeme, jedem, nelze víc zpět,
do noci pusté a stmělé!
Od věčnosti, pověz, co dělí nás?
Vše náhodě svěříme snadno.
Jen křivý pohyb teď, divoký ráz,
vše tříští je, zmarem – jestli kdy čas,
své duše teď pohledni na dno.
Teď účtujme klidně. Dobro, zlo tam,
byl’s třtinou mdlou mezi nimi.
Chtěl’s dobro vždy – ale propadal’s tmám;
jen do pláště hal se, zbyl jsi tu sám,
v déšť jisker sám mezi dýmy!
Jen účtuj bez klamu s duší svou teď!
Zda ráno vystoupíš v zdraví?
Zříš vagonů tříšť a hnátů kol změť –
Teď chvíle ta, pravou dát odpověď,
v dlaň náhody vržen, míč pravý!
Teď účtuj! Vyjdeš-li z účtů těch čist
před svědomím, Bohem a právem,
jak pozdravíš v středu neznámých míst
ten stroje ostrý a veselý hvizd
kdes v jitra svítání mhavém!