Jen dlouhé louky, řady živých plotů
ve tučné trávě dav pestrého skotu,
jenž klidně leží, přežvykuje snivě,
a řady větrníků v dlouhé nivě.
Ni vesnice, jen štít čistého domu
se kmitne místem houští starých stromů,
a zas jen louky, strouhy, skot a mlýny,
kraj stinný tak a spolu božsky líný.
Cos jako pára v dálce obzor halí.
Ó jistě, jistě tam se moře valí!
Rty cítí jeho sůl, vzduch jest jí plný;
ó slyším v tichu dunět jeho vlny.
Jak oživly by mlýny, v šumném víru
se točí řad jich – kraj však dál spí v míru;
týž stále obraz starý a přec nový. –
Ó skote Pottrův, ženy Rubensovy!