Jde, na své hlavě košík plný vína,
tak štíhlá, velká, v boku snědou ruku,
zář slunce spící v šeré houšti buků
na bronzu jejích líček uhasíná.
A hrozny modravé jí visí z klína
a zlaté v tvář jak růže ve rozpuku,
a na ňadrech, v nichž srdce v bujném tluku,
jak zápona zas hrozen šat jí spíná.
A hrozen ten, jak zvolna jde, se chvěje,
snad příbuzenství sladších hroznů tuší,
jež sotva žárlivý šat stačí skrýti.
A s hroznů zlatých na rty se jí leje
svit ohnivý; ó blah, kdo její duši
kdys bude z těchto sladkých hroznů píti!