Když s Argo jeli plání Euxinu,
den chmurný byl a k západu se klonil,
jak velké ptáky vítr mračna honil,
kraj celý tměl se, hory stály v stínu.
Tu z dálky divný obraz v skalin klínu
se změtí mlh, kam červánek krev ronil,
mih’ v zrak jim, lidské tělo orel clonil
svou perutí, a pod ním v prohlubinu
krev stékala jak černý příval. – Tělo
se zmítalo a chvělo v divé křeči.
Mžik! Zřeli bleskem rozbrázděné čelo.
Vše zmizelo, vzlyk mořem letěl hlasný...
Jak vlny kvílí, a jak vichr ječí!
Něm každý víc v svůj stulil se plášť řasný.