Šel jsem s tebou měkkou travou, šel jsem s tebou přes hory,
doubravou jsem kráčel tmavou, skrz mlčící obory,
hleděl spitý světla slávou v sálající obzory.
Šel jsem s tebou přes mýtiny, šel jsem s tebou přes nivy,
mátou, zvonky, přes lučiny, skrz háv mechů vlnivý,
květem doušky mateřiny, skrz kvetoucí kopřivy.
Šel jsem s tebou ve skal klínu, na kraji šel pustých cest,
lesy kvetoucího blínu, mořem jasmínových hvězd,
kolem starých zpustlých mlýnů, kde tak smutno v duši jest.
Šel jsem s tebou u rybníků, osamělé po hrázi,
kde v žab tisícerých křiku vážný čáp se prochází,
a sta jepic v okamžiku každý krok můj provází.
Šel jsem s tebou vesnicemi, kolem tichých hřbitovů,
cit se vlnil tóny všemi novou silou poznovu,
slza tryskla ručejemi, až se dostal ke slovu.
Šel jsem s tebou na svém retu jméno tvoje, celý svět
lásky, síly, touhy, vznětu, jak jsem šeptal je, jsem čet!
jednomu vše vdech jsem květu, přitiskni jej na svůj ret!