V luzné ráje smavé Žehrazady
nes mne, oři obraznosti, v let!
Saněmi hřmím, třpytný sníh kol všady,
démanty jak svál by na hromady
větru svist, až přechází mi hled.
Jenom třeba přivřít oči trochu,
bájné háje ty si vykouzlit
z „Tisíce a jedné noci“, hochu,
v rodna kraje jednotvárnou plochu
které stkáti doved’ luny třpyt.
Stromy křišťály jsou ověšené,
tisíc bájných světel hraje v nich,
chumáč perel vítr v zrak ti žene,
kol to fičí, práší se a klene
v oblouky duh – všecko s větrem sníh.
Jakás bájná hora se tu zvedá,
na vrcholu démantový hrad,
světélek sto skáče – neposeda
měsíc z mračen škrabošky se zvedá,
v žeh by vzplál a dál se mlhou krad’.
Černý netvor proti mně tu funí,
jistě báje příšerný to drak,
chrlí plameny, zem kolem duní,
k hradu, v poli opálů jenž trůní,
žene se, by zhlt jej. – Ne, to vlak.
Vzdušný hrad jsou hutě v noční práci,
jako hora z plochých polí ční,
chatrčí pár níže v sníh se ztrácí,
sněhem poletují černí ptáci...
projel’s – u chatky jsi poslední.
S věncem chvoje v topolech se kreje,
z oken drsné lání, pustý křik,
ženský pláče hlas a mužský kleje...
Fantastická snů mých epopeje
v domek z karet zhroutila se v mžik.