Juž hnědnou skály, tmavošedá pára
z niv stoupá; topol, konec úžlabiny
jenž hlídá, černý sloup jest, hruška stará
má místo listí v snětích samé stíny.
Ves v sadech skrytou nerozeznáš v dáli,
jen občas prach se zvíří na silnici;
hlas kroků dutě zní, svět v šer se halí,
pro mlhu nelze vidět večernici.
Ve křovinách to šustí tajuplně,
jak vedle tebe kdosi chvěl by rtoma.
Co praví listu list, co vlna vlně?
Ó šťastni, kdo jsou u svých doma! doma!