Jak s tužeb věnce list po listu padá,
tak skromnější se denně člověk stává
a nejsměšnější stane se mu sláva,
po které nejvíc plála duše mladá.
Jak v husté mlze oko sotva hádá
na předměty, jak ulic pustá vřava
hlas písně zhltí, jež zní ostýchavá,
tak sny tvé zdrtí skutečnosti vláda.
A naposledy dospěješ až k tomu,
že sám jsi roven nad propastí stromu,
jak on svým ptákům sloucháš svému pění.
A za to, že’s chtěl dobro, pravdu, krásu,
že v slavičím a labutím pěl’s hlasu,
svět musíš prositi – za odpuštění.