Šlehají až do povozu staré modříny.
Jedem srázně v hloub a zvolna v strmé výšiny!
Cesta hvozdy nekonečná, kolem vůně, chlad,
šumí lesy, jak by kdesi zpíval vodopád.
Koketně se směje v listí zralá malina,
hříbek volá: „Utrhni mne!“ – kde ční skalina,
v úvoz mračí se, je celá kryta netřeskem,
a my tiše jedem jako v ráji nebeském.
Stromy řídnou, zpět jich stěna couvá zvlněná,
v ostružinách náhle kyne v dál tříšť kamenná,
jak by celá stěna skalní sem se sřítila,
sotva drobná do balvanů kleč se chytila.
Divná náhle mezi lesy skalná zahrada,
v koutech vlhkých přeslička tu chudá převládá,
na dlouhých se stoncích třesou květy vrbice,
koníků a cvrčků v štěrku vrou tu tisíce.
Sem tam divizna se kývá nádherná,
nebes báň jest jak zvon modrý hlubá, nesměrná,
a ty útlé zvonky v trávě, její odlika,
modrají se drobné stejně jak ta veliká.
Z dálky zalehne sem výstřel, aby v dálce zhas’,
a my jedem dál tím rájem v stíny, chlad a jas.
Krásná vlasti, v kruhu světa kraji jediný!
Jak nám šlehají až v povoz staré modříny!