Hlas žežulky skal echo vrhá zpět,
s ním v teskný souzvuk setká se a splývá;
u cesty strom se v lesní šero dívá,
to stará jabloň – větve jeden květ.
A jak jdu kolem, na jabloň pták slet’,
list odhrnul, jenž hnízdo jeho skrývá,
a juž se perlí jeho píseň tklivá...
Hle, tolik blaha snese křehká sněť!
A mlčky stál jsem – duší mou to táhlo,
že smutno v srdci, vlhko bylo v zraku,
jak našel bych zde, po čem srdce prahlo.
Já nemoh’ v písni ducha výše vznésti:
mně zdálo se, že bůh sám v onom ptáku
mně ukázal, kde pravá cesta k štěstí.