CESTA.

Má paní sladká – tak já říkám lásce, – mi děla: Co tu hyneš v slzách oko a v těžké dumě ponořenou duši? Vstaň, svítí vesna zlatým smavým vzduchem,

pojď za mnou v sad můj, prchnem’ z toho světa i z prachu měst, pojď, v dálku kyne cesta! A šli jsme, dlouhá růžemi šla cesta a nevím, co jsem vyprávěl tu lásce,

a tak jsme došli až na konec světa; plot dlouhý z myrtí spatřilo tu oko, za ním se staré stromy tměly vzduchem svou šumnou písní zkájejíce duši.

A mír těch stromů padl v moji duši. Kol mramorových soch nás vedla cesta, kol fontan perle házejících vzduchem, kol besídek, jež zasvěceny lásce,

kol houštin, jimiž faunů kmitlo oko honících nymfy až na konec světa. A děla láska: Tady střed je světa a brzy v své jej budeš cítit duši,

že radosť kmitne jí jak rosné oko na ňadrech narcissů, když slunce cesta se sklání k nim, i pochopíš vše v lásce, jež proudí tady jako moře vzduchem.

Co děla to, já zpilý byl tím vzduchem a vzdychal jsem: Ó, velká paní světa, jíž keř a strom a květ se chvějí v lásce, ó, sestup, sestup mírem v moji duši,

z hvězd vydláždí se pro tebe tam cesta a samý květ kol zhlédne tvoje oko! A co tak šli jsme, zhledlo naše oko mrak Amorettů letět zlatým vzduchem;

jich ptala se má paní: Kam jde cesta? V smích dali se ti šibalové světa a odletěli, vůni růží v duši mi nechal smích ten a já věřil lásce.

A hudba táhla vzduchem, v růžích cesta a slunce bylo oko žhoucí v lásce, a radosť byla duší všeho světa.