Od pravěku snášel bídu,
lomozil se, potil,
ku ochraně svého lidu
v záseky les hrotil.
Zahnal Franky, zahnal Sasy,
a přec neměl štěstí,
a přec utíral jen slzy
zkrvácenou pěstí.
Jednou trochu volněj vstala
znavená ta hlava,
když kolem ní záře vzplála
kněze Soběslava.
A zas leta jha a trudu,
leta odříkání,
měšťáci ho obírali,
obírali páni.
Němec kupčík jen ho vypil,
pán roznesl statky,
sedláček jen uši schlípil,
platil za ostatky.
A jen jednou mu to divně
za nehty přec vlezlo,
chytil cep a krušil v kusy
tiaru a žezlo.
Jak blesk lítal, drtil pýchu
a pil kalich páně,
v panské lebky, v skráně mnichů
bušil odhodlaně.
Ale potom! – Boží soudy,
škoda věru slova!
Nestačila v muku jeho
muka titanova!
Však tou nezdrcený tihou
nekles’ v boji tuhém,
povstal z něho Jungmann s knihou
a Veverka s pluhem.