Kdykoli v krčmě dozpíváno a dohráno, až boží ráno se dívalo mhou do oken, tu Švanda vposled v divém skoku
vzal děvče k boku a sobě kázal zahrát jen... Podlaha tancem zaduněla a smíchem kol se jizba chvěla. –
Ó takto chtěl bych umřít hned, ba sázím, svaté na výsosti svou veselostí že okouzlím jak celý svět!
Dotančil, dohrál, dopěl taky, a juž ho nesou nad oblaky, před božím soudem chví se již. Na váhu anděl dudy skládá
a váha padá. Tvých vin je, Švando, velká tíž! Prokleté tyto tvoje dudy, jež síly ples a radost všudy,
ti nespomohou, vždyť sám čert z nich piští, kviká a se šklebí, a tady v nebi všem dávno přešel smích a žert.
Švanda se mračně dívá v eden, jen jediný tón, kdyby jeden chtěl nějak ven z dud vytrysknout, že zapomněl by svatý každý
své žalmy navždy a v rej by musil zavýsknout. Jest souzen! Zní to v tiši děsné, a Švanda zdrcen k zemi klesne;
a s váhy anděl shodí měch – bum! sotva dopad’ na zem ráje – ó zázrak, hraje, ač jeden to a krátký vzdech...
Jen jeden, ale co v něm bylo, hned nebe kol se rozjasnilo, na svatou z dálky světec kýv’, kol andělíčků pestré tlumy
smích sotva tlumí, sám Bůh to nezřel jaktěživ! – Roztančil celý ráj se v mžiku, kde kdo byl, jak na obrtlíku
na jediný tón dal se v let, a proroci a vyznavači a v řady stáčí se polka tu, tam menuett.
Ustaňte, hřmí to v hromu hlase, i pošlete ho na zem zase, ráj celý v tance kotouči! A měch juž letí mračny k zemi
a žasem němý se Švanda za ním poroučí. A kletba hřímá hvězdným šerem: Buď, Švando, českým Ahasverem,
choď stále světem zas a dál, na světě veselosti třeba je jako chleba, kam vejdeš, zmizí trud a žal...
Za viny tvé to buď tvým trestem! A Švanda chodí vsí a městem ve chvíli ranní, večerní, tu popěvkem, tu dud svých stiskem
a teď i tiskem (háv na sebe vzal moderní!) jest všady věren svému cíli a sotva kdy se u nás zmýlí,
ó nahraďte mu tedy ráj, a krůpěj české veselosti s ním šlehne v kosti a usměje se český kraj! –
Cookies on Poetry Cove