Kolikrát jsem na tvé půdě
v zadumání dlel,
vždy jsem cítil v každé hrudě
velký dědů žel.
Ten se nese jako kletba
smutkem tvojich lad,
otrávena jím je setba,
lehá do poupat.
Českých bratří tichý smutek
jde za stopou mou,
ohlas srdce ryvných půtek
duní dějin tmou.
Co tu stálo, kam jen hnu se,
velkých kolébek!
Trocnovane, Petře, Huse!
Hvězdy v příští věk!
Bohatýři velkých půtek,
kéž váš zmoh’ by stín,
nekonečný český smutek
změnit v český čin!