Po bílém sněhu se táhnul dvou stínů černý lem. Z nich jeden dolů se nahnul. „Kde jsme?“ – To česká zem! „Zde třeba stavit se déle,“ děl světlejší první stín a sladkou svou tváří se sklonil v mrak, tmavých do hlubin.
Pod sněhem pole tam spala, je věnčily štíty hor, z chat nízkých okny zář plála, zněl z kostelů vážný chór: „Nám z růže vykvetl kvítek,“ to táhlo mlhami, však za tím to „radujme se“ jak vázlo by slzami.
Pod nimi právě v hloubi štít chatrče se tměl. Kdes ve vsi dvanáctou troubí, od lesa psů štěkot zněl. Stín tmavší – to svatý byl Petr – rozhrnul zvolna svůj šat, pln jablek, ořechů, hraček, jež rozdával hojně a rád.
„Tam děťátko mají v té chatě,“ děl k Mistru, „ať v potěchu vzplá chudičký Bethlem jim v zlatě mých jablek a ořechů, ty nejkrásnější chci hračky kol jesliček postavit, pomluvit nesmí nás tady, ať dál zas můžem jít.“
Však první stín světlý se sklání a stojí v chatě již. Pln něhy a smilování, co Petr má s hračkami kříž. On nad kolébkou tam stojí v sny šepce dítěte, tam stojí jak lilie bílá, když přes noc rozkvete.
A šepce: „Ty ubohé dítě, ký trpký v světe los tvým! Kam jiní stoupají hbitě, ty pracně a bojem zlým. Tož dýchám ti do srdce sílu, bys mohlo všecko snést, tož dýchám ti do srdce lásku při třpytu zlatých hvězd.
Má každý bojů dost v světě, ty české dítě však víc. Nechť zloba a ústrk zlý rve tě, vždy klidnou zachovej líc! Co cizích ústrk a zloba? – Však vlastních bratří zášť, ta nejvíc pálí a hlodá a u vás je domovem zvlášť.
Tož dýchám ti do srdce sílu, bys mohlo zášť bratří snést, bys vždycky silnější k dílu zas pozvedlo hlavu i pěst, tož dýchám ti do srdce lásku, jež nepřízeň roztaví, když zloba vlastních ti bratří tvůj život otráví!“
Stín světlý stál nad kolébkou a dlouho v dumě stál, nad dítě dlaň vztáhnul hebkou, co v světlech Bethlem plál s koráby, stádem a vojskem i s věžemi divných měst. A s rozdělením dárků již Petr hotov jest.
Již Pána za roucha lem tahá: „Čas, Mistře, jíti je dál!“ Však božská tvář v srdce mu sahá, jeť psán v ní hluboký žal: „Já moře jsem veliké lásky a do všech sypu ji cest, proč, Petře, jenom v těch Čechách tak málo lásky jest?“
Cookies on Poetry Cove