Jakoby volaly flétny
z hvozdů hlubokých klínu:
jdeme přes koberec květný,
hledíme do leknínů,
jež z tůní tmavého stínu
se jako člunky feerické noří
a hvězdným pelem v kalichu svém hoří.
Jako by cymbály třeskly:
vábno tak, sladko je v hvozdě,
doupnáci s šerých skal steskli,
ty rozumíš: „Pojď!“ já „Pozdě!“
svit láme se modřínů o zdě.
Co vábí tě – ptáš se tiše,
ten leknín, ta jezerná říše?
Jako by housle teď nyly
tak toužebně, mile a snivě...
Ó, postůj jenom chvíli,
ty hledíš mlčelivě
k té lehce zamlžené nivě...
dosni sen mladosti krátký!
Já půjdu k leknínům zpátky.