Vy všickni Don Quixoti idealu,
jenž těkáte bez cíle v lidstva tlumu,
na bledé skráni svatou svoji dumu,
vždy místo srdcí nalézáte skálu.
Jenž nebe ztéci chtíce ve zápalu,
pro hvězdy nevidíte spousty rumu,
a s větrnými mlýny nerozumu
se bijete, ó děti tuch a žalů:
Váš nepřehledný dav se v dálce tratí,
váš bolestný smích věků nad vlnami
se chví; zda jásotem se nazpět vrátí?
Ó nezoufejte, blázni nebo svatí,
tou drahou pustou nejdete přec sami! –
svit s čela Ježíše vám cestu zlatí.