Hlaď rybníku ni vánek nerozčeří,
v korunách stromů posupně se šeří,
noc táhne v stínu směsici,
jak tmavé spousty stojí kolem stromy,
jak fantastických skalin srázné lomy
kdes v divném kraji, v měsíci.
A rybník v celé velké ploše dálné
jest jako velké zrcadlo a kalné,
přede mnou leží nehnutě;
třtin změť jak brvy nad okem se zvedá,
zřím v jeho hloub – však darmo oko hledá
plující po něm labutě.
Kam prchly náhle? Kde se v stínech skryly?
Či v podzemní sluj slákaly je víly
v křišťalné proudů paláce,
by táhlým flétny jednotvárným zvukem
v sny dlouhé, den jež přehlušil svým hlukem,
je uspávaly přesladce?
Kam prchly zabořivše v ňader peří
svůj zobák rudý, roztáhnuvše v šeři
po hladině své perutě,
z nichž, jak by s řízy noci zvolna kanul,
jen smutek tichý v ospalý kraj vanul,
jenž zaklet se tměl nehnutě.
Ó ptáci mystičtí, kde spíte asi?
V noc naslouchám a lovím vaše hlasy,
teď stromů šum, teď ševel třtin,
vy mlčíte a v roztouženou duši,
jež jako lýra chvěje se, cos tuší,
pad’ jako na krajinu – stín.
Po písních svých se ptám, kde hnizdo jejich?
Kdes nekonečna dřímou na peřejích,
kol táhne lhostejnosti chlad,
pod nimi veliká noc zapomnění
jak moře prostírá se a se pění...
Ó ptáci moji, jděte spat!
Hlaď rybníku ni vánek nerozdýchne.
Noc na svět spadla, sotva leknín dýchne,
i srdce mé spí nehnutě...
všech visionů zhasly blýskavice,
tam v nocích bezhvězdných juž nezní více
mé písně, černé labutě!