Hlaď rybníku ni vánek nerozčeří,
park celý s kmeny, trávníky a keři
se zhlíží v hloubi nehnutě,
po hedbávu vln jako po zrcadle,
leknínu květy dělíce jen zvadlé,
hle, táhnou černé labutě.
Jak slavně plují kloníce šíj k šíji!
Noc svojí tmu a svoji poesii
na křídla nasypala jim,
i táhnou jako černé visiony...
Jich žalné zvuky jako flétny tóny
zní ob čas vlnami i rákosím.
Jich zobák v ňadrech ryje v chvíli nudy,
jak srdce krví potřísněn plá rudý,
jich křídla svislá truchlivě
se černá, posupná v tmu hlubin kloní,
a v rozmachu svém kalné perly roní
kol dřímající po nivě.
Tu ohněm náhle celý obzor vzplane,
sta liljí plamenných ve vlnách vstane
a hoří na dně nehnutě,
a zvolna ve západu majestátě
po vlnách v Benátském jak rudém zlatě
hle, táhnou černé labutě.
Ó zvuku jemný, unylý a dlouhý,
jenž chvíš se v kraj, co v tobě snů a touhy,
co odříkání a co ztrát!
Jak mnohý v tobě pohřben jest máj květný,
ty echo Lesbické a svaté flétny,
jež lká: Jen jednou milovat!
Ó smutku noci, smutku, jímž svět stůně,
jímž dýchá z ňader nočních viol vůně,
tys ptákům těm pad’ na peří,
ty řídíš vážnou pouť jich vlnou kalnou,
ty budíš v povzdech srdce flétnu žalnou,
jež miluje – však nevěří.
Hlaď rybníku ni vánek nerozdýchne.
Noc spadla na svět, sotva leknín dýchne
i srdce mé spí nehnutě,
po něm se černé visiony chvějí,
to v nocích bezhvězdných tam zní a pějí
mé písně – černé labutě.