Tichá skalní stěna,
nepřeletí pták,
černá, zamyšlená
pne se do oblak.
Mezi ní a kmenů
pustou vývratí
bez šumu a stenu
jako v závrati
nad jezerem stojíš
divně v srdci jat,
vydechnout se bojíš –
ticho odevšad.
Cítíš jen, jak cosi
v hlubší ještě tiš
ke dnu pod rákosí
táhne tebe níž.
Nostalgie sahá
v duši tobě cit,
proč jen noha váhá,
nechce odtud jít?
Co dí hloub ta tmavá
k duši v tiš a sen?
Sestra sestře dává
tajně ruku jen...