Žala trávu vedle tůně,
sychravý byl den;
jak jí divně srdce stůně,
v očích jaký sen!
Vysoké kol stojí třtiny,
jimi táhne sten,
nad vlnami táhnou stíny,
sem tam chumáč pěn.
Tady splynou a tam hynou,
okamžiku plen,
v olší a vrb píseň línou
jedno splývá jen.
Její vzdech to! Jde tak z hloubi
k chumáči těch pěn,
k olším, jež tůň černou vroubí
jako těžký sen.
Divý bol ji svírá, dusí,
nechá lnem být len,
dolů, dolů, musí, musí,
slyší z hloubky sten.
Zná ten kvil, jím sama stůně,
zná ten chumáč pěn...
S plachtou zbyl srp vedle tůně –
sychravý byl den.