Ó bohyně, jíž zlato s vlasů padá,
kterým se vlní v šírých polích klasy,
ty ráda máš ve brázdách skotu hlasy
a v stínu olšin dřímající stáda.
Zhas’ celý Olymp, tys jen stále mladá;
co básníkům pro všecky příští časy
dáš chrp, by žneček protkávaly vlasy
přes opálená splývající záda!
Tvůj pokojný dech vane všehomírem;
jak pole, jím se dívčí ňádra vlní,
když usne vášeň stišena snů vírem.
A tentýž dech, tak sladký, žehnající,
též písní hrdlo slavíkovo plní,
když láskou omdlívá zem při měsíci.