„Tak mluvme zase jednou o umění.
Zas lilje plynu nad námi se kývá
a z dola řeka přitlumeně zpívá,
je sladká chvíle snění!“
– „Ne, mluvme raděj o otázkách mody,
vždyť samo umění dnes jejich služka,
kdys bohyně, je černých stínů družka,
jak v nich v něm není shody!“
– „Ne, mluvme raději o světa běhu,
o politice!“ „Ach, to špatná látka!
Líp zazní věru šampaňského zátka
v pěn perlícím se sněhu.“
– „Ne, mluvme o sobě, co jsme kdys chtěli,
kam létli jsme, kde jsme dnes ztroskotání,
co začnem ještě, dřív než v umírání
by rtové oněměli?“
– „Ne, mluvme o dětech svých, v těch je všecko,
i minulost, i celé příští naše,
jeť pevný břeh, jejž míjí vlny plaše,
vždy usmívavé děcko!“
A bylo ticho náhle. – Všichni snili...
Jen lilje plynu nad námi se kývá,
a z hloubi řeka přitlumeně zpívá –
a víc jsme nemluvili!