Vy spanilá a mladá, krása sama, jste přála si – zde přání rozkaz jest – bych verš vám napsal, jen tak mezi náma, o těchto smutných květech pestrých hvězd,
v nichž podzimek se v našem kraji hlásí, a rudou astru v havraní své vlasy jste zatkla při tom – v odměnu i trest. Snad v odměnu, když píseň má se zdaří,
a vždycky v trest – neb co mi chce ten květ? Vy o jeseni s usmívavou tváří jak o hrobech umíte vyprávět! Já bližší jim se přece trochu chvěji...
ó smějte se, jak chcete nejsvůdněji, ten úsměv mládí mé mi nedá zpět. Že mládí příliš želím, nemyslete, ač dost mi líto dnů těch minulých,
kdy petrklíčem radost v srdci kvete, kdy bezstarostnou duší zvoní smích. To každý zná a to pochová každý a nevím, v resignaci samovraždy
kdo po těch radostech by kámen zdvíh. Proč tedy stesky, když to úděl žití: dnes plnou rukou z jeho květnic brát a zítra v dlani necitelné kvítí
nad otevřeným hrobem v slzách stát. Vy máte pravdu ve své mladé kráse, váš úsměv dětský cynický být zdá se, přec máte plné právo – dál se smát.
Však odpusťte a raděj k astrám zpátky! Mám rád ty chladné šperky jeseně; v nich slední silný k žití vzruch, byť krátký, vzplá naposled; v těch rudých plameně
se láska hlásí, jiskrami v nich šlehá, v těch bílých soucit plá a sladká něha, stesk tichý v modrých kvílí ztlumeně. A běda! vůně se jim nedostalo,
jen v barvách hýří, i v tom symbol zřím. Čím v sklon to jde, tím dřív se v odlet dalo, co plné krásy stupněm nejvyšším. Jak voní jasmin a jak růže dýše!
Zde květ a vůně v souhlasu a pýše, u aster barva s dechem listí mdlým. Tak rovněž všecko opouští nás léty, ta bezstarostná mládí veselost,
i odhodlání k činu, smělé vzněty, i naděj denně vzácnější je host; pak láska ztratí se tak z nenadání a k srdci sáhnete si a též k skráni,
v co věřili jste – vše je minulost. Pak tiché květy aster pochopíte, v něž slední dech mroucího leta vlit, vám nenapadne v choutce okamžité,
kam rozmar váš jak zlatý motýl slít, by stárnoucí juž básník mdlými vzněty vám vykládal ty aster mroucí květy, vám, jejíž symbol můž jen růže být.
Jsem v koncích se svým nudným rozjímáním, vy chcete astru z vlasů svých mi přát; ne, sluší příliš vašim bílým skráním, plam její v dlani mé by jistě schlad;
však vlídná za píseň květ dáti chcete, tož bílou prosím astru utrhněte, chci k ostatním svým památkám ji dát. Neb jeseně květ podán z ruky mládí
tak nebolí, ba můž nám býti dráh, neb třeba vesnu samu nenahradí, přec dotknul se ho její svit i nach; pod krásných úst když dechem lampa hasne,
tu věřte, je to umírání krásné! Být lampou, jak bych sladký váš dech vtáh! Však nechci končiti tak romanticky, jak skončil nihilista Bazarov;
být starým přec je všední osud lidský, nuž promiňte mi tento rýmů lov i obrazů! To astry zavinily a pak váš úsměv dětinný a milý,
ta nejkrásnější báseň beze slov.
Cookies on Poetry Cove