Když v jara úsměvu vše plesá, kdy vyjde na slunce i kmet, a stará hruška vedle lesa jest jeden bílý, vonný květ,
kdy stromořadí nedohledné, kam v snivý chládek láká šer, včel, motýlů jest plno ve dne a milujících na večer,
kdy vážka čeří povrch zřídel se mihnouc jako žhavý bod, a třpytné drahokamy křídel v křišťálu jasných zhlíží vod,
kdy skřivan písní zvonky hází po modrých nebes parketách, a z večera skrz husté mlází jak zlato hoří silnic prach,
kdy všecko jásá, kdy svět celý jest píseň, úsměv, kouzlo, ples, kdy v těžký brokát zlatem skvělý i nejchudší se šatí mez:
Ty, jenž se zoveš duchů králem, vstaň z těžkých dum svých, básníku, a nebuď směšný se svým žalem, ni vrabci, ani slavíku!
Co problémy, jež trápí ducha? Zná jeden zákon pouze svět, viz tuto snět, jak byla suchá a dnes jak plane, jeden květ!
To morálka jest všeho míra, jak přišlo to, kdo by se ptal? Z řek vlna modrým okem zírá a v slunci hraje nad opál.
K těm divům na zemi i v nebi, nad nimiž stojíš, chladný host, jest pouze lásky zapotřebí, té v přírodě je podnes dost.
Té dost má stará jabloň ještě, když v sladké chvíli mlčení svých vonných květů střásá deště na dívčích ňader vlnění!
Té dosti má kmen břízy bílý, když, smutný soucit k životu, se v šumné dumě k hrobu chýlí a spáči praví: Jaro tu!
Tou všecko jest a nekonečné jsou její božské poklady, tož pošli k čertu málo vděčné své problémy a záhady!
A zpívej pouze, miluj k tomu a mysli, tvým že celý svět, choď polemi a v šero stromů se dívej dýmem cigaret!
Kruh myšlének, jenž tebe spínal, svou písní rozbij, v lesy běž, v tom velký dost jsi original, když sobě stačit dovedeš!
To ovšem není rada stará – Co nového však v přírodě? jest stejný květ na stromech z jara a stejné svity na vodě;
Ty za každou chceš býti cenu v své písni nový, jediný? Pij víno jen a líbej ženu, v tom vše moudrosti hlubiny!
Máš pravdu též, to nové není, to Horac děl, to Hafiz pěl, i Anakreon v lásky snění, jenž v samých růžích sšedivěl,
i Šalamon – Ach píseň lásky se jednou v žití podaří, proč nemlčel, když přišly vrásky a pedantem byl ve stáří?
Než za svůj pot si koupit nudu, tož raděj lehnu do trávy, a klidně dívati se budu, jak staví hnízda pěnkavy.
A klassické a romantické rád nechám času k přemletí, to věda, co v mé písni lidské, že lehce nad proud přeletí.
Má píseň buď jen písní ptáka, a nadšení mé náhoda, já půjdu tam, kde v chladu láká mne smavá v houští jahoda.
A nechám svět a nechám všecko, ať vírem dál se otáčí! Zřít na vše prostě jako děcko, být člověkem – to dostačí!
Cookies on Poetry Cove